Technikou obvykle rozumíme metodu nebo prostředek, který je sice trochu komplikovaný, ale kterým dosáhneme toho, čeho nelze dosáhnout přímou cestou a jednoduše. Jasný příklad : nelze-li šroub vytáhnout z prkna holými prsty, je vhodnou technikou použití šroubováku … nebo nechat prkno ohořet…
Ve starých dobách prakticky každý národ měl svoje bojové umění a tato bojová umění byla pěstována hlavně jako “metoda přežití” ve válkách nebo v osobních potyčkách. Bojová umění se zdokonalovala jakýmsi “přírodním výběrem” – bojové techniky byly neustále prakticky testovány, účinné bojové techniky přežívaly spolu s bojovníkem, který je ovládal, přecházely z generace na generaci atd.
Vzhledem k tomu, že naše sebeobrana se ve velké části odvíjí od technik umění aikidó, je jistě vhodné, abychom uvedli krátký popis jeho technik, filosofie a předností.
AIKIDÓ je bojové umění vycházející ze staletých japonských tradic, které se však zásadně liší od jiných bojových umění svojí unikátní filosofií. Základní filosofickou myšlenkou Ó-Senseie bylo to, že bojová umění všeobecně by neměla být zaměřena na výchovu k zabíjení nebo destrukci, nýbrž v moderní době by měla být prostředkem k vytváření vnitřního míru a ke vzájemnému sbližování všech lidí. V tomto ohledu Zakladatel značně předběhl svoji dobu.
Nácvik aikidó nemá podobu vzájemného zápasu dvou borců se snahou o vítězství. Aikidó samo “nemá útok”, techniky jsou “sebeobranné”, jsou určeny k ochránění vlastního zdraví při napadení útočníkem s holýma rukama nebo útočníkem držícím zbraň. Ani při reálném útoku nemusí být útočník zraněn, ideálním cílem je útočníka kontrolovat a dát mu najevo, že jeho útok je jenom plýtváním energií. Při nácviku se pracuje ve dvojicích – jeden z partnerů “dělá útočníka” a provádí věrný, ale přiměřený útok, druhý nacvičuje obrannou techniku. O chvíli později si tyto role vymění. Přítomnost učitele je nezbytná, učitel vybírá a předvádí konkrétní techniku a později opravuje a usměrňuje cvičící studenty. V praxi se ukazuje, že jedině vzájemná spolupráce vede ke zdokonalování obou cvičenců. Aikidó tak vychovává cvičence nikoli k soupeření, nýbrž k pocitu partnerství.
Aikidó je sestaveno z velmi účinných technik, tyto techniky však nejsou jednoduché. Pokud vycházíme z předpokladu, že útočník je silnější než my, klíčem ke zvládnutí situace nemůže být použití naší síly. Techniky musí být postaveny na něčem jiném, co náš nedostatek síly nahradí. Všeobecně vzato, stačilo by, aby se útočníkova síla neměla na čem zachytit, což souvisí s naší pohyblivostí (heslo: nejlepší obrana je útěk – co když se ale úplně utéci nedá?). Někdy je možno soupeřovi sílu “odebrat” narušením jeho fyzické rovnováhy – člověk vyvedený z rovnováhy se přednostně snaží rovnováhu získat a nemá čas nebo možnost svoji sílu použít. Nebo stačí napadnout některá slabá místa (vitální body) na těle partnera… Další možnosti ponecháme na fantazii čtenáře. Aikidó nemá pravidla a je velmi rafinované.
První skupinou technik aikidó, pro začátečníka nejsrozumitelnějších, jsou tzv. pákové techniky – pákou rozumíme silové působení na kloub partnera za běžný rozsah, kterým mu způsobujeme bolest. V aikidó většinou aplikujeme páky na klouby paží, od prstů po kloub ramenní. Pákou můžeme silně poškodit zmíněný kloub a tím útočníka přímo vyřadit z boje. Pákou můžeme ale partnera jen dovést či hodit na zem a tam ho znehybnit a kontrolovat. Pokročilejší cvičenci používají páky ke kontrole partnera i ve stoje – útočník, který při nasazené páce pokračuje v útoku, si zpravidla páku “sám utahuje”.
Druhá skupina technik by šla charakterizovat jako “hody” nebo “porazy”. Některé analogické techniky vídáme v zápasech judó – v judó však zápasníci používají značnou sílu, aby přivedli soupeře k pádu, zatímco v aikidó je nejčastěji využívána pohybová energie útočníka, jenom mu připravíme podmínky pro to, aby ztratil rovnováhu a (pře)padl na zem. Ve velkém procentu případů je možno hozenému soupeři dodatečně nasadit páku a tím ho dále kontrolovat na zemi.
Japonské slovo aikidó je sestaveno ze tří znaků, znaku pro harmonii, znaku pro mysl či vnitřní energii (tento znak může mít ještě jemnější významy) a znaku pro cestu. Volně by ho šlo přeložit jako cesta harmonie mysli. Všeobecně řečeno, harmonii nacházíme v aikidó na nejrůznějších úrovních. Člověk, který by rád fyzicky ovládal či kontroloval jiného jedince (tj. útočníka), ještě k tomu v extrémní situaci, měl by nejprve ovládat sám sebe, rozumět sám sobě, znát své (pohybové) možnosti, svoje přednosti i svoje omezení. Krátce – měl by si najít harmonii sám se sebou, sám v sobě.
Jak již jsme naznačili, aikidó se nedá pěstovat bez partnera. Jako odměnu za svůj dobrý útok si útočník “užívá” toho, že je mu nasazena bolestivá páka nebo je hozen na zem nebo obojí. Je zřejmé, že páky musí být nasazovány ohleduplně, aby nedošlo ke zranění partnera dříve, než se podřídí nebo se vzdá. Tyto páky mají ovšem blahodárný vliv na zdraví cvičence a na zlepšení jeho pohybových možností. Co se týče hodů, i zde se dá hovořit o ohleduplnosti – např. pro dopad útočníka je nutno “vybrat volné místo”, aby nebyl zraněn on nebo jiný cvičenec. Ale tentokrát nese zodpovědnost za bezpečný pád (dopad) i ten, kdo je hozen – obránce nemůže jeho pád “přibržďovat”, útočník musí “umět padat”, aby svému partnerovi mohl mnohokrát za sebou při nácviku posloužit. Každý ze cvičenců musí soustavně cítit zodpovědnost za svého partnera, rozumět jeho pocitům, chránit jeho zdraví. Oba dva přitom spolupracují na tom, aby “techniky hladce fungovaly” – v takové chvíli lze hovořit o harmonii obou cvičenců … Vyšším stupněm harmonie v aikidó je harmonie v celém kolektivu, každý se podílí na vytváření harmonického prostředí pro celkovou součinnost … Zakladatel se ještě zmiňoval o harmonii jedince s přírodou či vesmírnými silami, ale tato rovina je možná již poněkud abstraktní.
Zdá se, že ačkoli techniky aikidó jsou převážně povahy “fyzické”, jejich nácvik nám dává možnost najít v aikidó i v sobě také aspekty duchovní. Bojové umění aikidó je náročná a velmi zajímavá disciplína, aikidó jakožto “cesta” je nedocenitelné … neváhejte vykročit.